WOW č.366

Přijďte oslavit pracovní den - konkrétně středu 22. října. Všední večer s obyčejnou knihou začíná v 7 pm v Avionu 58 v pražských Holešovicích. Těším se na Vás!

262. Kufry

Balíme kufry. Po dvou a půl letech odjíždíme z Austrálie, a ačkoli naše zavazadla tíhou praskají ve švech, naše srdce jsou ještě těžší. Bude vůbec možné tento svět opustit? Při pohledu na sbalené věci se mi na tváři vyrýsuje překvapený úsměv. Na dně tašky vidím přečtené knížky, mušle, neopren a pestrou sadu slunečních brýlí. Je to tak.

Zpátky domů si nevezeme nic z toho, co jsme si přivezli.

WOW!

261. Polévky

Vždycky jsem si myslela, že polévka je český vynález. Žádný nedělní oběd se zpravidla neobejde bez dobrého vývaru a hlavního jídla, párování polévky a dalšího chodu je stejně tak samozřejmé, jako mít na stole sůl a pepř. V australském pojetí je však tento pevný svazek zcela narušen. Polévka zde funguje jako samostatné jídlo, jen zřídka kdy představuje předehru, ona sama je koncertem. V ulicích měst tak často narazíte na stánky, které v pěti různých kotlích ohřívají polévku. Taková pořádná polévka při australské zimě dokáže člověku rozsvítit celý den. Usrkávám italské minestrone, pára mi začne stoupat od pusy. Tělem mi přitom projede teplá vlna úlevy. Za život jsem si totiž vypěstovala jistou averzi vůči polévkám, které nejsou horké. Myslím hodně horké. Nic není horšího než vlažná polévka – studenou vylijete, horkou zblajznete, s vlažnou si tak nějak nevíte rady. Ať už tak děláte cokoli, plamen nastavte na maximum. Je to všechno nebo nic, teď nebo nikdy, žij nebo umři.

To mi stačí nestačí!

WOW!

260. Cross-buns

Kdyby australský podzim měl nějakou příchuť, byly by to housky s rozinkami. Takzvané cross-buns jsou symbolem zdejších velikonočních svátků, skořicové vdolečky se sušeným ovocem se většinou vyprodají dřív, než byste řekli mňam. Přitom se však nejedná o žádný pekařský zázrak. Kynuté těsto bez náplně ničím nepřekonává jiné pečivo. Kouzlo rozinkových vdolečků však údajně nespočívá v ingrediencích, ale spíše v tom, jak se servírují. Napůl rozkrojené a toastované houstičky se totiž musí potřít slaným máslem, aby je bylo možné řádně ocenit. Je to jako mít dobré kolo, které však jede líp, když namažete řetěz. Je to jako natřít si rty jelením lojem, aby vynikly. Je to jako vyleštit okna, abyste mohli vidět, co je venku.

Je to ta péče navíc, která peče ty nejlepší koláče. 

WOW!

259. Bodyboard

Přijela jsem do Austrálie, abych se naučila surfovat. Nikdo mi však neřekl, že Melbourne je vklíněno do obřího zálivu, který je sice půvabný, ale zcela bez vln. Každou cestu za město jsme tak zpočátku vytrvale pojili s příležitostí si někde zasurfovat, zdolat příliv pomocí rychlé jízdy na prkně. Tedy alespoň taková byla naše představa. Stát se surfařem je však opravdu záležitost pro vytrvalce. Ačkoli to vypadá jednoduše, na dlouhé vratké prkno je těžké se vůbec postavit, natož na něm jet. Po asi sto pokusech to vzdáváme. Já vím, že bych měla napsat, jak je důležité se nikdy v životě nevzdat, ale to bych kázala vodu a víno by mi přitom teklo po bradě. My jsme surfování vzdali a koupili si bodyboard. Jedná se v podstatě o krátké prkno, které slouží jen jakýsi doplněk břicha a hrudníku. Vlny se potom sjíždějí jako sjezdovka na bobech – bez brzd a hlavou dolů. Stejně jako bobování, i u tohoto sportu se toho není moc, co je třeba se naučit. Stačí prostě jet a nebát se rychlosti. Jízda na bodyboardu je pro mě tak jakousi formou vzdoru – neumím surfovat, ale to mě nebrání poprat se s příbojem.

Když něco vzdáš, tak jen proto, abys na to šel jinak.

WOW!

258. Zapadákov

Ačkoli má Austrálie šest různých států, ve skutečnosti se dělí na dvě hlavní části – na to, co je ve městě a na vše ostatní, co je za ním. Svět, který se rozprostírá za hranicemi metropolí, se od nich natolik odlišuje, až je často těžké uvěřit, že se jedná stále o stejnou zemi. Australský venkov má přitom tři hlavní rysy: široké ulice, nízké budovy a ovce. Hodně ovcí. Zdejší městečka tak často působí dojmem, jakoby se na ně úplně zapomnělo. Chleba se peče v neděli, mléko se rozváží v úterý, nejluxusnější restaurací je tu stánek s plastovým nábytkem. Ano, je třeba připustit, že se zkrátka jedná o zapadákov. Ticho a klid, které tu pomalu kynou jako vánočka na ústředním topení, mě však přimějí přemýšlet. V takovém zapadákově se toho opravdu moc neděje. Slunce tu prohřívá pomalá odpoledne, neodklizené listí tu křupe pod nohami, vzduch je tu od toho, aby se skutečně dýchal.

Žádný program, žádná agenda, žádný plán? Ráj.

WOW!